Kde začít? Teoreticky by asi bylo nejlepší hodně v minulosti. Před 1,6 miliony lety. Tehdy totiž chladnoucí sopečné magma vytvořilo ve vyvřelých horninách unikátní geologickou strukturu, ne nepodobnou „našim“ kamenným varhanám (třeba u Měrotína, Rotavy). Pak by se vyplatilo ještě chvilku počkat, než v těchto strukturách vodní eroze vyhlodala jeskynní útvary se skalními jezery. V Gebun-do je jich tu vedle sebe natěsnaných pět. Jenže pak už je třeba přesunout popis do přítomnosti. A situace, v níž se řeší silniční napojení města Tojoka v prefektuře Hjógo. Moderní infrastruktura a bezpečné silnice jsou pochopitelně zapotřebí, nejen v Japonsku. Jenže taková výstavba/úprava silničního tělesa může kompromitovat přírodní památku, případně ji odříznout a znepřístupnit turistům. Jak tuhle rovnici řešit? Těžko říct, jestli by v takové situaci v Česku musely ustoupit zájmy dopravy, ochrany přírody nebo cestovního ruchu. V Japonsku se nicméně rozhodli takové dilema nerovné volby nepodstupovat, a krajinářsky modifikovali celý park tak, že dokáže být přístupný a neméně působivý, aniž by jej negativně ovlivnila dopravní komunikace, která běží prakticky těsně vedle něj. Sílu přírodních monumentů nikterak neměl umenšovat okolní ruch, úpravou místa mělo být dosaženo klidu a harmonie. Architekti ji ovšem museli nejprve vytvořit. Tím, že do stávající podoby geologického parku přidali pár nových prvků. Jádrem těchto zákroků bylo vytvoření velkých betonových "pódií" před jeskyněmi Genbu-do a Seiryu-do. Instalovány tu byly kompaktní lavičky, aby se lidé mohli při posezení konfrontovat s přírodou. Povrchy podest a laviček byly navíc opískovány, aby získaly drsný povrch, čímž vznikl povrch, který je v souladu s přírodou, přestože jsou vyrobeny z betonu. Stejné materiály a povrchové úpravy byly použity i pro parkové cesty v celém parku, přičemž byly použity zakřivené a lineární linie, které vytvářejí kontrast s organickými liniemi přírody. Aby scenérii nenarušovaly hrubé ploty, byly odstraněny a nahrazeny ocelovými tyčemi. Ty chrání památku přírody, ale přitom nepůsobí tak rušivě. Bylo třeba řešit i takové drobnosti, jako paletu užitých barev. Tak aby tu návštěvníci mohli procítit přírodou takovou, jaká skutečně je. Zelený předěl po obvodu posloužil jako protihluková bariéra, potírající zvuky ze silnice. Ladění okraje do stylizované podoby japonské zahrady dotvořilo atmosféru klidu. Provozní zázemí, včetně prodeje vstupenek, informačního centra a expoziční prostory byly navázány na úzký vstup, napojená venkovními koridory zelení obklopených stezek. Ta úprava umenšila plochu zastavěnou člověkem, a umožnila zvýšit odstup přírodní památky od dopravní komunikace. Na výsledku pak netratí nikdo. Návštěvníci, ochranáři ani řidiči, kteří kolem téhle mimořádnosti projíždějí. Bylo by jistě škodou, kdyby se taková pamětihodnost stala nepřístupnou jen kvůli tomu, že kolem ní vede nová silnice. A je dobře, že se ani zájmy infrastruktury nepřetlačovaly s takovým přírodním unikátem. Japonští architekti dokázali, že když se chce, jde to.Zdroj: CASE-REALFoto: Hiroshi Mizusaki
